I nejdelší cesta začíná prvním krokem – náš příběh

Mlýn jsme objevili na podzim roku 2003. Jeho zubožený stav byla pro nás výzva k tomu jej koupit a zachránit. Až s odstupem času, bez růžových brýlí, vidíme, jak velké sousto to bylo!

Tíhli jsme a tíhneme k historickým objektům. Cítíme genius loci v každém místě, kde se žije po staletí; jako by ve starých domech člověk byl tak nějak víc „doma“, lépe splynul s daným místem, navázal na to, co tu ti před námi zanechali.

Několik let jsme hledali vhodný objekt v okolí Prahy (objekty v Praze byly pro nás finančně nedostupné). Viděli jsme řadu starých statků, far, měšťanských domů, a mezi nimi i byšický mlýn Lejkov. Učarovala nám zejména budova mlýnice a vstupní hala s kamenným schodištěm. Zbytek usedlosti byl v dezolátním stavu – popraskané zdi, shnilé krovy, propadlé stropy, klenby, v místě dnešní pergoly byla ruina vyhořelé hospodářské budovy. Mlýnice byla plná strojů, dopravníků, násypek plných plesnivého obilí; vypadala jako muzeum, ale neměla prakticky žádnou volnou plochu a vypadala naprosto nevyužitelně. Až při opakované prohlídce mlýna jsme si uvědomili, že část technologie jde odstranit, aniž by to zasáhlo do budovy jako takové – jinými slovy, že se v mlýnici dají vytvořit velké, otevřené prostory a přitom zachovat většinu hezkých strojů a rozvodů na původních místech – jako připomínku předchozího využití.

Dodnes si pamatujeme, jak se rodiče přijeli podívat na to, co si děti pořídily za „domek“ – jak odevzdaně seděli v metr vysokých kopřivách a beze slova se dívali na několikapatrovou ruinu bez oken a dveří. Kdybychom mohli vrátit čas a mohli se rozhodnout koupit něco malého, asi bychom neváhali. Je pravdou, že je tu nekonečně práce, že leckdy bezradně těkáme z místa na místo, kde dřív a s čím začít, a že se postupně smiřujeme s tím, že „hotové“ to nebude nikdy. Ale co je to „být hotové“? Hotový stav je de facto stav statický, neměnný… A ten skutečně chceme? Jdeme tedy za svou vizí s nadšením, pokorou a otevřenou myslí. A tak jsme si udělali takové prostředí, ve kterém žijeme rádi. Vedle bydlení pro nás a naše čtyři děti slouží většina plochy jako sklad rekvizit a dekorací, jejichž půjčování je naším hlavním příjmem.

Postupem času jsme přikoupili pozemky okolo mlýna, které byly po hospodaření státního podniku Geoindustria v dosti ponurém stavu – všude beton, panely, ruiny a bezmezná skládka, a to celé prorostlé náletovými dřevinami a křovím. Džungle ale skrývala několik krásných, vzrostlých stromů, které jsme všechny nechali a vyčistili okolo nich plochu do dnešní podoby polodivoké zahrady v „anglicko-provensálském“ duchu. Vlastnoručně jsme vysadili desítky dalších okrasných a jedlých stromů i keřů a stovky trvalek. Máme na kontě další tisíce hodin práce i v kultivaci pozemku, od domu až po jez k náhonu. Ten byl v době normalizace stržen. Zda se nám ho v budoucnu podaří obnovit, záleží zejména na čase a financích. Začali jsme alespoň rekonstrukcí domečku – komůrky s původní Francisovou turbínou. Uvidíme, zda se nám v dalších letech podaří uskutečnit i další naše sny, fasádu nevyjímaje.

Bydlení v podobném objektu není úplně praktické a bezpracné, ale má své kouzlo. Nechceme z domu dělat něco, co není. Od počátku jej upravujeme tak, abychom zachovali jeho charakter, a spíše se přizpůsobujeme my domu, než naopak. Jako chrostíci skupujeme vhodné stavební prvky z různých demolic a ty pak používáme při rekonstrukci. Pomalu jsme se s domem sžili a k místu přirostli natolik, že sem už také patříme. Jak říkal jeden náš kamarád, starožitník: „Zachránili jste hmotu v krajině.“

Vždycky je nám líto vidět, jak mnoho krásných, starých objektů mizí, neboť investoři často sledují jen maximální možný zisk. Hodně objektů se necitlivě modernizuje. Snad je dobře, že náš mlýn jde jinou cestou, sice pomalejší, ale citlivou a trpělivou – a to bez jediného eura či koruny z dotací. Naším mottem by mohlo být rčení, které jsme kdysi někde četli: „Krajinu jsme nezdědili po našich předcích, ale půjčili jsme si ji od svých potomků.“

Je příjemným pocitem zadostiučinění vidět, že dům znovu žije. Vedle provozu půjčovny jsme se proto rozhodli otevřít dveře i těm, kteří si u nás chtějí uspořádat netradiční, hezkou akci, ať už svatbu nebo oslavu. Přiměly nás k tomu nejen kladné reakce od přátel a klientů na toto místo, ale zejména naše zkušenosti z pořádání akcí. Pustili jsme se proto do uskutečňování další vize – a tak mohl letos vzniknout projekt „Meleme, meleme akce“ aneb www.modrymlyn.cz.