Mlýn jsme objevili na podzim roku 2003. Jeho zubožený stav byla pro nás výzva k tomu jej koupit a zachránit. Až s odstupem času, bez růžových brýlí, vidíme, jak velké sousto to bylo!

Tíhli jsme a tíhneme k historickým objektům.  Cítíme genius loci v každém místě, kde se žije po staletí; jako by ve starých domech člověk byl tak nějak víc „doma“, lépe splynul s daným místem, navázal na to, co tu ti před námi zanechali.

Několik let jsme hledali vhodný objekt v okolí Prahy (objekty v Praze byly pro nás finančně nedostupné). Viděli jsme řadu starých statků, far, měšťanských domů, a mezi nimi i byšický mlýn Lejkov. Učarovala nám zejména budova mlýnice a vstupní hala s kamenným schodištěm. Zbytek usedlosti byl v dezolátním stavu – popraskané zdi, shnilé krovy, propadlé stropy, klenby, v místě dnešní pergoly byla ruina vyhořelé hospodářské budovy.  Mlýnice byla plná strojů, dopravníků, násypek plných plesnivého obilí; vypadala jako muzeum, ale neměla prakticky žádnou volnou plochu a vypadala naprosto nevyužitelně. Až při opakované prohlídce mlýna jsme si uvědomili, že část technologie jde odstranit, aniž by to zasáhlo do budovy jako takové – jinými slovy, že se v mlýnici dají vytvořit velké, otevřené prostory a přitom zachovat většinu hezkých strojů a rozvodů na původních místech – jako připomínku předchozího využití.

Dodnes si pamatujeme, jak se rodiče přijeli podívat na to, co si děti pořídily za „domek“ – jak odevzdaně seděli v metr vysokých kopřivách a beze slova se dívali na několikapatrovou ruinu bez oken a dveří.  Kdybychom mohli vrátit čas a mohli se rozhodnout koupit něco malého, asi bychom neváhali. Je pravdou, že je tu nekonečně práce, že leckdy bezradně těkáme z místa na místo, kde dřív a s čím začít, a že se postupně smiřujeme s tím, že „hotové“ to nebude nikdy. Ale co je to „být hotové“? Hotový stav je de facto stav statický, neměnný… A ten skutečně chceme? Jdeme tedy za svou vizí s nadšením, pokorou a otevřenou myslí. A tak jsme si udělali takové prostředí, ve kterém žijeme rádi. Vedle bydlení pro nás a naše čtyři děti slouží většina plochy jako sklad rekvizit a dekorací, jejichž půjčování je naším hlavním příjmem.

Postupem času jsme přikoupili pozemky okolo mlýna, které byly po hospodaření státního podniku Geoindustria v dosti ponurém stavu – všude beton, panely, ruiny a bezmezná skládka, a to celé prorostlé náletovými dřevinami a křovím. Džungle ale skrývala několik krásných, vzrostlých stromů, které jsme všechny nechali a vyčistili okolo nich plochu do dnešní podoby polodivoké zahrady v „anglicko-provensálském“ duchu.  Vlastnoručně jsme vysadili desítky dalších okrasných a jedlých stromů i keřů a stovky trvalek. Máme na kontě další tisíce hodin práce i v kultivaci pozemku, od domu až po jez k náhonu. Ten byl v době normalizace stržen. Zda se nám ho v budoucnu podaří obnovit, záleží zejména na čase a financích. Začali jsme alespoň rekonstrukcí domečku – komůrky s původní Francisovou turbínou. Uvidíme, zda se nám v dalších letech podaří uskutečnit i další naše sny, fasádu nevyjímaje.

Bydlení v podobném objektu není úplně praktické a bezpracné, ale má své kouzlo.  Nechceme z domu dělat něco, co není. Od počátku jej upravujeme tak, abychom zachovali jeho charakter, a spíše se přizpůsobujeme my domu, než naopak.  Jako chrostíci skupujeme vhodné stavební prvky z různých demolic a ty pak používáme při rekonstrukci. Pomalu jsme se s domem sžili a k místu přirostli natolik, že sem už také patříme. Jak říkal jeden náš kamarád, starožitník: „Zachránili jste hmotu v krajině.“

Vždycky je nám líto vidět, jak mnoho krásných, starých objektů mizí, neboť investoři často sledují jen maximální možný zisk. Hodně objektů se necitlivě modernizuje. Snad je dobře, že náš mlýn jde jinou cestou, sice pomalejší, ale citlivou a trpělivou – a to bez jediného eura či koruny z dotací. Naším mottem by mohlo být rčení, které jsme kdysi někde četli: „Krajinu jsme nezdědili po našich předcích, ale půjčili jsme si ji od svých potomků.“

Je příjemným pocitem zadostiučinění vidět, že dům znovu žije. Vedle provozu půjčovny jsme se proto rozhodli otevřít dveře i těm, kteří si u nás chtějí uspořádat netradiční, hezkou akci, ať už svatbu nebo oslavu. Přiměly nás k tomu nejen kladné reakce od přátel a klientů na toto místo, ale zejména naše zkušenosti z pořádání akcí. Pustili jsme se proto do uskutečňování další vize – a tak mohl letos vzniknout projekt „Meleme, meleme akce“ aneb www.modrymlyn.cz.

Těší nás vidět mlýn zase v jiné podobě. A po (zatím) deseti svatbách je těch podob opravdu mnoho. A to nás baví!

Dana a Jakub, 18. 8. 2017

Všechny fotografie (chronologicky):

Stával zde již ve středověku brzy po vzniku obce Liblice. Původně se nacházel na levém břehu náhonu a pohánělo ho mlýnské kolo. Takto pojmenován byl pravděpodobně po panu Lojkovi, jednom z majitelů.

Z písemných záznamů víme, že roku 1673 byl postaven válcový mlýn, jehož majitelem se stal pan Vencovský nebo Vinovský, případně Venanský. Není známo, jak dlouho mlýn vlastnil. Roku 1742 postavil neznámý majitel malý mlýn, který dále rozšiřoval pan Hudík (nebo Tvrdík). Roku 1789 se stal majitelem mlýna pan Fanta. Po jeho smrti převzala mlýn manželka, která jej prodala liblickému velkostatku, v té době náležejícímu rodu Deymů. Ti vystavěli mlýnskou budovu na levém břehu potoka.

31. prosince 1862 zakoupila liblické panství hraběnka Antonie Valdštejnová z Vartenberku. Ta mlýn zrekonstruovala, pořídila parní turbínu.

V průběhu 2. poloviny 19. století byl výkon vodního kola nedostatečný, a tak došlo k přidání parního kotle. Ten byl zřejmě příčinou rozsáhlého požáru na konci 19. století. Z mlýna zůstaly pouze obvodové zdi. K obnově mlýna na tomto místě nedošlo, základy se použily na stavbu velké stodoly. Obec však mlýn potřebovala, a tak vznikl na opačném břehu mlýn velký a moderní. Mlýnské kolo zde nahradila vodní turbína o výkonu 12 – 16 HP. Mlýn měl tři poschodí, žitnou i pšeničnou stolici, loupačku, porcelánku, špičák, francouzský kámen, šrotovník, míchačku a příslušné výtahy. Za týden provozu bylo možné semlít 300 q obilí. Při mlýnu stála pekárna na pečení chleba. Objekt Lejkova měl posléze dvě čísla popisná: č. 1a patřilo obytnému stavení se stodolou a č. 1b náleželo mlýnu s hospodářskými budovami.

Mlýn byl pronajímán. Roku 1930 ukončil pronájem pan Šubrt nebo Šustr. Od té doby převzal na dlouhou dobu mlýn do držení Josef Pekař. Pan Pekař společně se svým synem obnovili chod mlýna, ale bez pekárny, neboť v nedalekých Byšicích provozovali pekárny pan Hejna, Štancl a Frýdl a pekárna se nacházela i v Liblicích. Poptávka po kvalitně zpracované mouce rostla, a tak se ve mlýně pracovalo ve dne v noci za svitu petrolejových lamp, což bylo velmi nebezpečné. V průběhu let 1934 – 1935 koupil Josef Pekař na své náklady dynamo a celý mlýn společně s obytnou částí elektrifikoval. Jednalo se o první elektrické osvětlení v obci i širším okolí. Za Pekařova správcovství přijížděli do mlýna mlít mouku z Čečelic, Dřís, Konětop, Hlavna, Ovčár, Přívor, Tuhaně, Vavřinče, Malého Újezda, Hostína, Libně, Radouně, Krp, Košátek, Řepína a Živonína. V předválečném období dodával své výrobky firmám na Mělníku, v Neratovicích, Kostelci nad Labem a dokonce i do Prahy. Povozem rozvážel mouku pan Štefl, který záhy na tuto činnost nestačil, a proto vypomáhal nákladním autem František Dlouhý z Byšic. Roku 1938 chtěl Josef Pekař mlýn od hraběcí rodiny odkoupit, ale neuspěl. Hrabě prodal celé panství společně s mlýnem a lihovarem Dr. Ing. Eduardu Outratovi a Ing. Emilu Švecovi. Smlouva byla podepsána 16. června 1938 s prodejní cenou 7 325 000 Kč.

Noví majitelé provedli ve mlýně rekonstrukci, po které spád vody činil 4,8 m a nová, Francisova, turbína dosahovala výkonu 29 HP, průtok vody činil 600 l/s. Další plánovaná rekonstrukce již neproběhla, neboť vypukla druhá světová válka a majitelé opustili republiku. Stačili však uzavřít dohodu s Josefem Pekařem, nájemcem mlýna, na základě které měl v průběhu války pokračovat v práci s tím, že mu po válce mlýn odprodají.

Nastolením protektorátu se změnily podmínky pro mletí. Josef Pekař mlel nad rámec povolení, následně byl uvězněn a odsouzen k vysoké pokutě. Po čtyřech měsících mlel opět, načerno. Byl znovu odsouzen a z vězení se vrátil po jedenácti měsících, 15. listopadu 1943. Koncem roku 1947 přijel do Lejkova majitel Outrata a dle dohody Pekařovi mlýn prodal. Ovšem v srpnu 1948 byla na mlýn vyhlášena nucená správa a za několik dní přebralo mlýn i se zásobami Hospodářské družstvo. Ke konci roku se mlýn majiteli vrátil, ale bez zásob. Začátkem roku 1949 uzavřel mlynář smlouvu s firmou Vitana na mletí hrachu. V srpnu 1949 došlo v Lejkově k rozsáhlému požáru hospodářských objektů a chlévů.

V letech 1950 – 1958 provozovaly mlýn Státní statky jako šrotovnu. Roku 1959 přebral mlýn Cukrovar Kostelec nad Labem a zkoušel zde obalovat semena pro tzv. jednoklíčkové setí. V roce 1960 došlo ke znárodnění a mlýn přebralo Hospodářské družstvo Mělník a poté JZD Liblice. V roce 1967 byla Josefu Pekařovi vrácena obytná budova a roku 1970 prodalo JZD mlýn i s obytnou budovou za 2,5 milionu Kčs Geoindustrii Praha. Objekt nebyl od roku 1948 udržován. Po ukončení restitucí v roce 1991 převzali zdevastovaný mlýn potomci Josefa Pekaře. Současný majitel mlýn vlastní a rekonstruuje od roku 2003.