Mlýn Lejkov se nachází nejníže na Košáteckém potoce, na polovině cesty mezi byšickým nádražím a Liblicemi. Stával zde již ve středověku brzy po vzniku obce Liblice. Původně se nacházel na levém břehu náhonu a pohánělo ho mlýnské kolo. Takto pojmenován byl pravděpodobně po panu Lojkovi, jednom z majitelů.
Z písemných záznamů víme, že roku 1673 byl postaven válcový mlýn, jehož majitelem se stal pan Vencovský nebo Vinovský, případně Venanský. Není známo, jak dlouho mlýn vlastnil. Roku 1742 postavil neznámý majitel malý mlýn, který dále rozšiřoval pan Hudík (nebo Tvrdík). Roku 1789 se stal majitelem mlýna pan Fanta. Po jeho smrti převzala mlýn manželka, která jej prodala liblickému velkostatku, v té době náležejícímu rodu Deymů. 31. prosince 1862 pak zakoupila liblické panství hraběnka Antonie Valdštejnová z Vartenberku, jehož součástí byl i mlýn Lejkov.
Ke konci 19. století mlýn stojící na levém břehu náhonu vyhořel a již nebyl obnoven. Místo toho nechala hraběnka na opačném břehu vystavět nový a větší mlýn. Části původního mlýna posloužily jako stavební materiál pro stavbu hospodářských budov. Místo vodního kola byla instalována vodní turbína o výkonu až 16 HP a mlýn byl celkově rozšířen; měl tři poschodí a byla zde postavena pekárna. Mlýn byl schopen zpracovat až 300 q obilí týdně.
Mlýn Lejkov byl za první republiky stále „hraběcí“ a byl pronajímán. Poté, co roku 1930 ukončil pan Šubrt (nebo Šustr) pronájem, si jej pronajal Josef Pekař a společně se svým synem obnovili chod mlýna, ale bez pekárny, neboť v Byšicích provozovali pekárny pan Hejna, Štancl a Frýdl a pekárna se nacházela i v Liblicích. Poptávka po kvalitně zpracované mouce rostla, a tak se ve mlýně pracovalo ve dne v noci za svitu petrolejových lamp, což bylo velmi nebezpečné. V průběhu let 1934–1935 koupil Josef Pekař na své náklady dynamo a celý mlýn společně s obytnou částí elektrifikoval. Jednalo se o první elektrické osvětlení v obci i širším okolí. Za Pekařova správcovství přijížděli do mlýna mlít mouku z mnoha obcí v okolí. V předválečném období dodával své výrobky firmám na Mělníku, v Neratovicích, Kostelci nad Labem a dokonce i do Prahy. Povozem rozvážel mouku pan Štefl, který záhy na tuto činnost nestačil, a proto vypomáhal nákladním autem František Dlouhý z Byšic. Roku 1938 chtěl Josef Pekař mlýn od hraběcí rodiny odkoupit, ale neuspěl. Hrabě Thun, který se po pozemkové reformě dostal do značných dluhů, prodal větší soubor majetku, do kterého spadal i mlýn Lejkov, Dr. Ing. Eduardu Outratovi a Ing. Emilu Švecovi. Noví majitelé provedli ve mlýně rekonstrukci, po které spád vody činil 4,8 metrů a nová, Francisova turbína, dosahovala výkonu 29 HP, průtok vody činil 600 litrů za vteřinu. Další plánovaná rekonstrukce již neproběhla, neboť vypukla druhá světová válka a majitelé opustili republiku. Stačili však uzavřít dohodu s Josefem Pekařem, na základě které měl v průběhu války pokračovat v práci s tím, že mu po válce mlýn odprodají. K tomu později po válce skutečně došlo, ačkoliv tato skutečnost byla později předmětem soudního sporu mezi potomky pana Pekaře a pana Outraty.
Nastolením protektorátu se změnily podmínky pro mletí. Josef Pekař mlel nad rámec povolení, následně byl uvězněn a odsouzen k vysoké pokutě. Po čtyřech měsících mlel opět, načerno. Byl znovu odsouzen a z vězení se vrátil po jedenácti měsících, 15. listopadu 1943. Koncem roku 1947 přijel do Lejkova majitel Outrata a dle dohody Pekařovi mlýn prodal. Ovšem v srpnu 1948 byla na mlýn vyhlášena nucená správa a za několik dní přebralo mlýn i se zásobami Hospodářské družstvo. Ke konci roku se mlýn majiteli vrátil, ale bez zásob. Začátkem roku 1949 uzavřel mlynář smlouvu s firmou Vitana na mletí hrachu. V srpnu 1949 došlo v Lejkově k rozsáhlému požáru hospodářských objektů a chlévů. V letech 1950–1958 provozovaly mlýn Státní statky jako šrotovnu. Roku 1959 přebral mlýn Cukrovar Kostelec nad Labem a zkoušel zde obalovat semena pro takzvané jednoklíčkové setí. V roce 1960 došlo ke znárodnění a mlýn přebralo Hospodářské družstvo Mělník a poté JZD Liblice. V roce 1967 byla Josefu Pekařovi vrácena obytná budova a roku 1970 prodalo JZD mlýn i s obytnou budovou za dva a půl milionu korun československých společnosti Geoindustria Praha. Po ukončení restitucí a po vyhraném soudním sporu s potomky Dr. Outraty převzali v roce 1991 zdevastovaný mlýn potomci Josefa Pekaře a v roce 2003 jej prodali soukromému vlastníkovi. „V té době odhadce stanovil vybydlenost mlýna více než osmdesátiprocentní,“ vzpomíná Dana Mejsnarová, která jej tehdy koupila. „Střechu měla pouze budova mlýnice a obytná část, zbytek usedlosti byl v dezolátním stavu – popraskané zdi, shnilé krovy, propadlé stropy, klenby, ruina vyhořelé hospodářské budovy. Násypky v mlýnici byly plné plesnivého obilí. Až později jsme si uvědomili, že část technologie jde odstranit, aniž by to zasáhlo do budovy jako takové – jinými slovy, že se v mlýnici dají vytvořit velké, otevřené prostory a přitom zachovat většinu hezkých strojů a rozvodů na původních místech – jako připomínku předchozího využití.“[1]
Mejsnarovi mlýn Lejkov dodnes postupně rekonstruují z vlastních prostředků, bez dotací. Mlýn slouží k bydlení rodiny a jako zázemí jejich rodinné firmy – půjčovny dekorací a rekvizit pro společenské akce a filmová natáčení. V posledních pěti letech se pro mlýn Lejkov vžil název Modrý mlýn; pod touto ochrannou značkou jej rodina příležitostně pronajímá na soukromé akce, nejčastěji svatby.
[1] www.modrymlyn.cz
Zdroj: Byšice v proměnách sedmi století. Vydala Obec Byšice, 2023. Redakci knihy vedla Dana Mejsnarová, majitelka mlýna. Knihu můžete u nás zakoupit, případně na obecním úřadě v Byšicích.
